OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se bez mučení, že podobně provedené nahrávky z tohoto žánru to mají u mě velmi často docela snadné. Patřičně našlápnutý grindcore, navíc odehrán s velikou chutí a upřímným zápalem by měl být ve své podstatě už dosti ohraným modelem, ale z nějakého důvodu tomu tak stále není.
Typickým příkladem tohoto přístupu jsou i nesmlouvaví WAKE z kanadského Calgary. Jejich čtvrté album totiž přesně do puntíku splňuje všechny nároky kladené na takovou přesně zacílenou žánrovou nahrávku. Nechybí ji ani úvodní pomalejší a potemnělý rozjezd („Exhumation“). Ten samozřejmě slouží coby roznětka následující smršti v podobě titulní skladby, která pak pokračuje de facto až do samotného závěru.
Rejstřík rychlých temp je v rámci možností, co nejpestřejší. Sypačky alternují v různých polohách, mezi něž jsou ve vhodných momentech implantovány všemožné přechody a skutečně jen velmi lehce vydechující pasáže. Kanaďané předvádějí intenzivní drtící divadlo, v ničem si v tomto směru nezadávající se žánrovými titány, které můžeme hledat hlavně v zemi tří korunek.
V takovéto konstelaci pochopitelně nelze očekávat přehnanou stopáž jednotlivých skladeb. Ta v naprosté většině případů nepřekročí hranici tří minut, přesto však jednotlivé drtící položky disponují schopností účelně naložit i s omezeným časovým prostorem. Svému napomáhají i vskutku hutně znějící kytary, jejichž zatěžkaný zvuk však velmi často otevře masivní městskou bránu, aby do svých útrob nechal projet nejeden atmosférický kytarový motiv. Vůbec kytarová hra velmi často, sice nepříliš okázale, avšak jistě inklinuje i k blackmetalové misantropii, což dodává „Misery Rites“ vskutku vydatnou šťávu.
Nejpůsobivěji se tak děje ve skladbách delší stopáže („Paradigm Lost“ a „Burial Ground“). První ve svém nádechu k závěrečnému finále zaútočí nefalšovaným černěkovovým kytarovým riffem a druhá patřičně temným a zlověstným způsobem uzavírá tuto intenzivní nahrávku. Skupina na více než 7minutové ploše pěkně zrekapituluje vše předtím slyšené a ještě pořádně přiloží pod kotel s nápisem atmosféra. Právě zde se choutky k blackmetalovému běsnění asi nejvíce prolínají s grindovou přímočarostí a nutno říct, že to funguje náramně.
Navážu-li na myšlenky z úvodu této recenze. Máme tady co dělat s něčím, co již v minulosti mnohokrát zafungovalo, co už jen těžko nějakým výrazným způsobem překvapí a co však, pokud do toho interpret dá vše a to ještě vylepší špetkou nějakého toho experimentu, bude opět značit, že zkrátka a jasně není co řešit. V případě čtvrtého alba kanadských WAKE to platí dvojnásob!
Vysoce kvalitní grind, kterému nechybí ani zlověstná atmosféra a odstín černého kovu.
8 / 10
Reid Gennutt
- basa
Josh Bueckert
- bicí
Arjun Gill
- kytara
Rob LaChance
- kytara
Kyle Ball
- vokály
1. Exhumation
2. Misery Rites
3. Embers
4. Rot
5. Paradigm Lost
6. Exile
7. Rumination
8. Bitter Winter
9. Burial Ground
Thought From Descent (2022)
Confluence (EP) (2020)
Devouring Ruin (2020)
Misery Rites (2018)
Sowing the Seeds of a Worthless Tomorrow (2016)
False (2013)
Leeches (2011)
Surrounded by Human Filth (EP) (2010)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Translation Loss Records
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.